čtvrtek 5. července 2018

Večeře s pánem, na jehož jméno jsem už zapomněla


Zpět na velvyslanectví mnou opět prostoupil ten známý pocit, že od mé nepřítomnosti neuběhlo deset dní, ale deset let. Tolik se toho pro mě za tu dobu změnilo. Někdy utíkají měsíce a roky a neděje se nic a někdy stačí jeden den a všechno je jinak. 
Měla jsem dnes pracovní oběd se Standou a samotným velvyslancem, Jaroslavem Berdou a s jakýmsi pánem z pražského Ministerstva obchodu a průmyslu, na jehož jméno jsem už zapomněla. Zprvu byla pozvaná kolegyně Staňková, jednalo se totiž i o dotace pro kulturní akce. Ale vzhledem k již předem popsaným okolnostem mě požádala, abych jí zastoupila já. Bylo to konečně poprvé, co jsem byla někam pozvaná! Těšila jsem se.
Oběd byl v restaurace La Maison Blanche, 15 avenue Montaigne. 
Nikdy jsem tam předtím nebyla, ale Xavier mi povídal, že je to luxusní restaurace s krásným výhledem na Paříž a výborným jídelníčkem. 
Snažila jsem se a vybrala si na tu příležitost ty nejvhodnější elegantní šaty, černé s  decentním výstřihem a k tomu červené lodičky na vysokém podpatku. Dokonce jsem si došla i k holiči a zaplatila 115 Euro za stylový sestřih.
V autě velvyslanectví nebylo místo a proto jsme se s Standou  dohodli, že pojedu metrem a sejdeme se přímo na místě. Moc nadšená jsem z toho nebyla, ale co se dalo dělat. V práci musí manýry stranou. Nasedla jsem na metro a vydla se směrem Champs Elysées Clemenceau, odkud jsem se doklopýtala až do ulice avenue Montaigne.
Jak nemilé překvapení mě ale čekalo hned při při příchodu do restaurace. Čekali tam již s velvyslancem u vchodu na číšníka, až je posadí k zarezervovanému stolu.
“Tak co? To se nažerem!” vletěla mi přímo do uší slova toho pána z ministerstva, na jehož jméno jsem už raději zapomněla.  Po oku jsem se podívala na velvyslance. V tváři se mu zrcadlila hrůza a čelo se mu orosilo. Standa proti tomu vypadal v úplné pohodě.  
“To si užijeme!” pošeptal mi pak stranou do ucha, když se nás už ujal číšník a vedla nás k jednomu z mnoha stolů. Úplně na všech byla cedulka  s reservé. Na číšníka jsme evidentně neudělali dobrý dojem, protože nás posadil  hned k prvnímu stolu u vchodu. Velvyslanec, který restauraci dobře znal, proti tomu neprotestoval a ani Standovi místo u dve nevadilo. Byla jsem zklamaná a na toho pána, na jehož jméno už jsem zapomněla,  naštvaná. To si na sebe nemohl vzít  něco lepšího, než obrovské sako s vycpávkami z osmdesátých let, které nemuselo ani čekat na to, až se vrátí znovu do módy? Na vyhlídkovou terasu si číšník posadí někoho jiného.
Číšník nám ochotně přinesl jídelní lístek. 
“Ty vole, já se z toho poseru, maj to celý ve francouzštině!” koulel na nás ten neřád očima. 
Ano, jste ve Francii, pane. Chtěla jsem říct, ale neřekla.
“Já vám něco objednám,” nabídl se Standa. V klidu. 
Velvyslanec mlčel. Trpěl. 
“Ale ne žáby, nebo slimáky. To nežeru!” 
“Mají tady výborný kachní prsíčka, Magret de Canard,”nabídl mu Standa.  
“Kachní prsa! To já rád!” ozval se ten chuligán, placený z našich daní a koukal mi při tom do výstřihu. 
Nakonec jsme si všichni objednali to samé a debatovali o tom jak mají Francouzi špatné pivo a kde se nachází nejbližší parfumérie, aby mohl ten neomalenec přivézt ženě voňavku,  protože s ním 'ta chuděrka' nemohla jet. 
Bylo to horší, než jsem si myslela. Styděla jsem se a byla ráda, že mluvíme česky a nikdo nám tak snad ani nerozuměl. 
Až ke konci se rozhovor stočil na obchodní agendu a případných subvencí pro prezentaci českých umělců ve Francii, což spadalo pod rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu a tady toho pána, na jehož jméno jsem už raději zapomněla.
“Dávat peníze na nějaký mazaly,” zakončil debatu pán na jehož jméno si nemohu vzpomenout, a při tom si poručil ten nejdražší koňak na jídelním lístku, “Curvoisier, s'il vous plait!” 
Koukala jsem na hodinky a chtěla jsem, aby ta šaškárna co nejdřív skončila. Litovala jsem těch vyhozených peněz za holiče a celého toho promarněného času.
“Milado, můžeš nám objednat taxíka zpět na velvyslanectví. Pojedeš s námi,” požádal mě velvyslanec, když jsme zaplatili účet. To pro mne bylo úplné vysvobození.  
Pak se obrátil na toho nestudu: “Pan šofér z velvyslanectví vás odveze do té parfumérie, na Champs Elysées, počká tam na vás a pak vás přiveze zpět. Máme ještě další jednání.” 
Pán, na jehož jméno jsem raději zapomněla, byl v náladě. Leskly se mu oči a kapičky potu mu stékaly po obličeji. Ani jsem se tomu nedivila, sám za sebe vypil lahev Bordeaux a dvě skleničky koňaku k tomu. 
S úlevou jsem se zvedla jsem a šla zavolat taxíka. 
Cestou jsem se zastavila na terase restaurace, z které byla vidět Eiffelova věž a okolí. Tak krásný výhled jsem již dlouho neviděla.
+++

Pokračování příště.

Předešlá kapitola 

Zpátky v Paříži






úterý 12. června 2018

Zpátky v Paříži



Zpátky v Paříži, v rozlehlé hale na letišti Charles de Gaulle, jsem měla pocit, že na sebe beru novou identitu. S každým krokem s kterým jsem se přibližovala k východu, jako bych to ani nebyla já, ale přesto jsem to byla já; ta samá osoba, která jen přijela do jiného prostředí.
Milada Králová s pařížskou identitou a Milada Králová s kraslickou identitou. Obě identity se navzájem doplňovaly, ale v žádném případě mi nepřišlo, že by se slučovaly. Tomu se říká integrace.
Stála jsem ted' v příletové hale a vyhlížela Xaviera. Nikde nebyl. Domluvili jsme se, že mě přijede vyzvednout. 
"Možná, že ještě nedorazil. Je pondělí, půl sedmé večer a jsme v Paříži! Dopravní zácpy jsou na denním pořádku," omlouvala jsem jeho nepřítomnost. 
Čekala jsem do sedmi, zkoušela mu volat, ale on nikde. 
Zklamaná a naštvaná jsem se vydala na metro. 
Už jsem chtěla sjet eskalátorem do podzemí, když v tom se za mnou ozvalo: “Bonjour mon amour!” 

Otočila jsem se a skočila mu do náručí. Xavier mě k sobě pevně přitisknul a dlouze políbil. Konečně jsem byla v sedmém nebi. 
“Čekal jsem dvě hodiny, dest kilometrů od letiště,” omlouval se za svůj pozdní příchod. “Kousek od letiště se srazily dvě auta a vznikla velká zácpa. Měl jsem to vypočítaný dokonce tak, abych přijel už na pátou.” 
Vzal mě za ruku a kráčeli jsme směrem k výtahu. Na celém  světě pro mě nikdo jiný neexistoval, než my dva. Od okamžiku kdy mě vzal za ruku na mě čekala nová budoucnost; bez babičky Anny, bez Kraslic, bez Kochových. 
Svezli jsme se do garáží přízemního patra, kde Xavier zaparkoval auto. Nasedli jsme a vrazili směrem 'Paris Centre'. 
Jakmile se Xavier začal plně soustředil na jízdu v ne příliš snadném provozu, začala jsem ho po oku pozorovat. Vzpomněla jsem si na mou cestu autobusem z Prahy do Kraslic.-Kam se na mého Xaviera hrabe Radek! 
Jeho vysoké čelo a tvrdé rysy pro mě byly známkou, že je rozený intelektuál. Na bradě měl třídenní vous, o kteém jsem věděla, že si pečlivě každé ráno udržuje. Vlasy měl jako vždy v polo-rozcuchaném stavu.-Vypěstovaná nedbalá elegance! To všechno jsem na něm už dokonale znala a nyní opět s oblibou objevovala. 
Po příjezdu do bytu v ulici rue Chateaudun jsme toho moc nenamluvili a bez okolků se vrhli do čerstvě ustlané postele. Xavier mě zahrnul horkými polibky a já se ztrácela v jeho obětí. Tváře mi hořely vzrušením a v okamžiku, kdy do mě pronikl jsem dosáhla velkého vzrušení. Milovali jsme se celý večer až do samého rána. 
+++
Předešlá kapitola: Cesta do Hofu

Ivana Zien, soukromá sbírka.


středa 30. května 2018

Cesta do Hofu


Milado, je čas,” volala na mě máma z kuchyně.
“Kolik je hodin?” 
“Sedm!”
Líně jsem vstala z postele a šla do koupelny. Vlezla jsem do sprchy a přehrávala si v duchu průběh dnešního dne. Vymýšlela jsem si všechny možné scény, jak bude naše setkání probíhat a nakonec jsem vše uzavřela tímže at' to dnes proběhne jakkoliv, nebude to vůbec jednoduché.
Zavřela jsem vodu a zabalila se do měkké osušky. 
Došla jsem do skříně a vytáhla z ní letní červené šaty, které jsem si koupila speciálně pro tuto příležitost v obchodním domě Galeries Lafayettem v Paříži. Oblékla jsem se a sešla do kuchyně. Máma seděla za stolem ve starém županu, v ruce zapálenou cigaretu. Na rozdíl ode mě, ani učesaná ani oblečená. S hrůzou jsem se na ní obrátila: “Prosím tě mami, co to máš na sobě? Nevěděla jsem, že zase kouříš,” sjela jsem ji káravým pohledem. 
Nechápala jsem. Kouřit přestala snad před destei lety. To bude we stresu.
Snad neměla strach a setkání si na poslednnerozmyslela. Asi bych se tomu nedivila. Vždyt´ dnes měla vidět svou nevlastní sestru poprvé,  která ani nevěděla, kdo přesně jsme! 
“Moc ti to sluší,” pochválila mi červené šaty a prstem namířila na ramínko zavěšené na klice u dveří, “Beru si ten krémový kostým, tady. Nechci, aby na něm byla skvrna od jídla. Obléknu se než nasedneme do auta,” vysvětlovala mi. Natažená ruka s cigaretou se jí chvěla, jak se bála.  
"Všechno to praskne," pomyslela jsem si. Neudrží se a bude paní Kochové vyprávět ten pravý důvod naší návštěvy, kdo přesně jsme a hlavně - kdo je ona. 
Kostým? Nemáš raději nějaké šaty! Jedeme na výlet a ty vypadáš, jako když jdeš na svatbu! Musíš vypadat uvolněně. Už jsi viděla jet někoho v sobotu na nákupy v krémovém kostýmu a v bílých perlách kolem krku?!” Okamžitě jsem litovala, že jsem na ní tak tvrdá. Proč na ní tak tlačímVždyt'  je to přeci docela jedno v jakém oblečení pojede, jestli teda vůbec pojede.
“Ale já nemám nic jiného,” bezradně rozhodila rukama kolem sebe.
“Proč si nevezmeš tu bílou blůzu s volány u výstřihu a tu tmavě modrou sukni s páskem,” navrhla jsem matce v klidu.
“Máš pravdu. Taky jsem si říkala, že je to možná moc,” uznala. Zvedla se, típla cigaretu a šla se obléknout do ložnice. Jakmile se za ní zavřely dveře, okamžitě jsem vzala popelník a vyhodila jeho obsah do koše. Nesnášela jsem ten smrad z cigaret.
+++

Navigační systém auta  nabízel cestu přes Aš a Selb, po dálnici až do Hofu.
ma sedla za volant a jelo se.
“Hlavně, abych jim rozuměla. Víš, že v němčině nejsem moc silná. Už jsem toho hodně zapomněla,” strachovala se máma, jak bude s paní Kochovou mluvit.
“Neboj, to zvládneme. Nebudeme přeci řečnit o politických událostech, ale mluvit o počasí a nákupech,” připomněla jsem mámě, aby ji nenapadlo zmiňovat se očemkoliv jiném. Cest nám rychle utíkala, bavily jsme se o všem možném, slunce svítilo.
Po přejezdu hranice jsme zmlkly a máma si znovu zapálila. Otevřela jsem na protest všechny okna, ale nic nekomentovala.
Když jsme dojely do města Hof, podařilo se nám zaparkovat auto v postranní uličce hned  blízko náměstí. Máma byla odvážná řidička. Já sama bych parkovala daleko za městem a šla pěšky.
Bylo poledne a sraz jsme měly ve tři. Zbývalo nám tedy mnoho času.
“Mami, my jsme  nic nepřivezly!” napadlo mě najednou.
“Ale ano, koupila jsem Kroniku Kraslic. Je v kufru,” zaklepala  na kufr auta.
Širokou ulicí jsme došly až na náměstí, lemovaném spoustou malých obchůdků a restaurací. Venku byla spousta lidí a celý ten všeobecný ruch města se nám zamlouval.
Z udržovaných silnic a chodníků jsme okamžitě usoudily, že Hof je bohaté město.
“Je lepší, že přišli po válce sem a nezůstali v Kraslicích,” napadlo mě okamžitě.
“Oni nepřišli, byli vyhnaní,” opravila mě matka.
Po nákupech jsme se vrátily k autu, abychom vyzvedly dárek pro paní Kochovou.
Jak bylo předem smluveno, sedly jsme si na terasu kavárny EisZeit Café, blízko kostela a objednaly si kávu s minerálkou. 
“Všechno dobře dopadne,” povzbuzovala jsem mámu a sebe zároveň.
Tobě se to řekne, ty už jsi ji viděla. Já ji znám jenom z tvého vyprávění…”
“Mami, hlavně se neprořekni. Jsme tady na výletě a na nákupech.”
“Ano, ano, dám si pozor,” odsekla mi.
Přesně ve tři hodiny na nás pan Kochová mávala. Nepřišla sama. Byla v doprovodu své dcery Grety. Zvedla jsem se první a šla se s nimi srdečně přivítat. Máma si stoupla vedle mě a potřásla si rukou nejprve s paní Kochovou a pak s Gretou. Předala jsem jim Kroniku města Kraslic.
Jakmile jsme se usadily, pohotový číšník, který nás prve obsluhoval přišel pro novou objednávku. 
Greta se mě vyptávala jak se nám v Hofu líbí a paní Kochová důrazně poznamenala, jak je od nás milé, že jsme si na ni vzpomněly.
Když rozbalila kroniku, nadšeně si v ní začala listovat. I když byla psaná v češtině, obsahovala spousta obrázků a fotografií, což ji nesmírně potěšilo.
Máma se okamžitě nabídla a nalistovala jí stránku, kde byly fotografie zachycující Mánesovu ulici ještě před první světovou válkou.
Hier ist Ihren Haus” ukázala na fotografii z roku 1965, kde byl vyfocený dům, ve kterém máma vyrůstala. “A takhle to tu vypadalo těsně po válce,” ukazovala na stránky v knize.
Paní Kochová byla nadšená, moc děkovala a srdečně při tom mámu chytala za ruku.
Máma se držela, ale všimla jsem si, že se celá chvěje.
Shledala jsem neuvěřitelné, nakolik se s paní Kochovou podobaly, i když byly nevlastní sestry a máma byla přece o něco robustnější. Až bude ve stejných letech a stáří z ní vysaje sílu, určitě bude vypadat zrovna tak, napadlo mě. Oči, nos i brada a dokonce některé posuňky měly spolu shodné.
Mámě se začaly lesknout v očích slzy. V mžiku si je setřela hřbetem dlaně a doufala, že si toho nikdo nevšim. Jenže proud slz nemohla zastavit.
“Víte, je tak krásně a v autě při řízení mi svítilo celou cestu slunce do očí. Nevzala jsem si sluneční brýle a ted’ to mám,” vysvětlovala slzy v očích a v kabelce při tom hledala kapesník.
Greta naštěstí dobře reagovala a souhlasila s tím, že se jí to taky někdy stává. Zvláště v létě, když má unavené oči.
“A ještě k tomu jsme včera byly celý den na kolech,” pokoušela jsem odvrátit téma hovoru od máminých slz. 
“Na kolech?” podivila se paní Kochová.
“Já jsem za mlada na kole hodně jezdila. Dokonce jsem i nějaký čas závodila. Když jsem se pak vdala a narodily se mi děti, bylo všemu konec,” usmála se na Gretu.
“My jsme včera jely na Šindelovou. Je tam prudký kopec a dalo nám to zabrat. Hlavně tedy mě, pokračovala jsem a přála si, aby se hovor ubíral tímto směrem. “Mamka je na kole zvyklá jezdit. Bere si ho i do práce.”
“Počkejte Šindelová, není to Schindlwald?” nadšeně vykřikla paní Kochová.
“Ano, Schindlwald,” souhlasila máma.
“Můj tatínek odtamtud pocházel,” šťastně prohlásila Eva. “Pak se oženil s maminkou, která byla z Kraslic. Dělal zástupce ředitele v továrně na hudební nástroje. Dnes se to jmenuje Amati.”
V obou nás hrklo. Věděla paní Kochová o své adopci a o tom kdo je její pravá matka?
Na Schindlwald býval malý zámeček. Tatínek nás tam do okolí brával na výlety,” pokračovala, “jestli pak tam ještě stojí?”
“Stojí a je krásně zrenovovaný.” odpověděla jsem.
Greta Liebling, tam mě musíš vzít. Mě se to tam strašně líbilo,” pokyvovala nostalgicky hlavou paní Kochová.
Chvilku jsme ještě diskutovaly a s nostalgií si prohlížely Kraslickou kroniku a místa, která si paní Kochová pamatovala. Dokonce jsme našly i fotografie zámečku Favorit, o kterém hovořila.
“Pojděte, půjdeme na hofskou vyhlídku, Theresienstein. Je to odtud kousek,” navrhla Greta, když jsme měly poháry prázdné a došel nám dech.
Zaplatila jsem účet. Byla jsem na sebe hrdá, že si to s mým platem můžu dovolit a vydaly jsme se na cestu.
Kousek za městem po točité cestičce vedoucí do kopce, lemované odpočívadly s vodotrysky a sochami jsme vystoupaly na rozlehlý 'Platz', korunovaný velkým domem v secesním stylu. Kolem dokola byly rozmístěné dřevěné lavice se stoly, které patřily přízemní restauraci u domu. Odtud byl rozhled na celý Hof.
“Krása!” souhlasily jsem s mámou, když jsme stály u kovového zábradlí a rozhlížely se do dálky.
“A kousek dál, směrem nahoru je botanická zahrada,” popisovala nám Greta co se ještě v okolí vyhlídky nachází.
“Sedneme si,” navrhla paní Eva Kochová a vybrala prázdný stůl s lavicemi, odkud jsme  výhled na celé město, jako na dlani.
“Každou neděli dopoledne tu hraje živá kapela,” ukázala Greta směrem k pódiu v secesním stylu.
Objednala jsme si studené pivo, které mi trochu stouplo do hlavy a já se konečně uvolnila.
Paní Kochová nám barvitě vyprávěla o Kraslicích před válkou. Opět se barvitě rozpovídala o jejich vyhoštění a vžívala se do situace natolik, až jí občas ukápla slza.
Se zájmem jsme ji poslouchaly a paní Kochová se ve vyprávění zastavila jen tehdy, když máma nerozuměla, abych mohla překládat.
Nakonec se mluvilo o vnoučatech a mámině praxi. Kolem stolu kolovaly rodinné fotky, které měly všechny tři, až na mě, zastrkané po peněženkách. Obdivovaly své roztomilé ratolesti a já jsem byla ráda, že nám setkání nakonec tak hezky vyšlo.
Když byl čas se rozloučit, máma najednou vytáhla z kabelky starou fotografii malé holčičky, kterou jsme kdysi našly v babiččiných věcech, ale nikdy jsme nevěděly, kdo byla.
 Hrůzou jsem zalapala po dechu, srdce mi bylo na poplach.
“To je moje starší sestra, ale bohužel jsem s ní nikdy nebyla v kontaktu. konečně jednou se mi to podařilo a sešly jsme se. Během našeho setkání mi nestačila slova k tomu, abych jí vyjádřila, jak moc mi celou tu dobu chyběla a jak moc jsem ráda, že ji mám.- Milado, prosím tě, můžeš nás s paní Kochovou vyfotit.
Beze slova jsem vytáhla fotoaparát a zmáčkla spoušť.  
Při loučení pozvala máma svou sestru do Kraslic s příslibem výletu na zámeček Favorit. Paní Kochová s dcerou musely odpřisáhnout, že určitě přijedou a kdyby jim to nevyšlo přes léto, v záři se budou opět účastnit Sudetoněmeckého srazu v Kraslicích, kam už se vloni zapsaly.
“Víte, paní Richterová minule tolik trvala na tom, abychom přijely, že jsme se okamžitě zapsaly i na příští setkání. Škoda, že už tu mezi námi není.”
Obě nás doprovodily  až k místu, kde máma zaparkovala auto. 
Když jsme osamotněly,  matce bylo těžko. Na nic jsem se jí raději neptala.
Podala mi klíčky od auta a já pochopila, jak těžko jí musí být. Její auto mi totiž nikdy nepůjčila.
Jakmile jsem otočila klíčkem, mámě začaly po tvářích téct slzy, jako hrachy. Vypnula jsem motor a pevně ji objala.
Poznat rodinu o které tolik let nemáte tušení a při tom zjistit, že si výborně rozumíte, jen utvrzovalo v tom, kolik hezkých chvil bylo za tu dobu promarněno. 
Zčervenaly mi oči. Nerada jsem viděla mámu plakat. Tiše jsem ji držela za ruku dokud se neuklidnila. Pak jsem teprve znovu nastartovala a vyjely jsem zpátky do Kraslic.
 
Source. Google Images





úterý 22. května 2018

Doma v Kraslicích


Můj dětský pokojík jsem našla přesně tak, jak jsem ho před čtvrt rokem opustila. 
Všechno bylo na svém místě, jen postel máma čerstvě povlékla. 
Svlékla jsem se a ze skříně vytáhla noční košili. 
Celé mé dětství mi najednou připadalo dávno za mnou. Jakoby od mého odchodu neuběhly tři měsíce, ale celých třicet let. 
Zavřela jsem oči. Vzpomněla jsem si na tu zvláštní nevolnost v autobuse před příjezdem do Kraslic. Bylo to snad znamením, že jsem domů neměla jezdit, napadlo mě. Přepadl mě strach, že všechno praskne, bude se o nás psát v Sokolovském deníku a mé kariéře v diplomacii bude konec. 
Co se stalo, stalo se a nemá cenu se v tom dál přehrabovat! Musím být odhodlaná udělat za rodinou minulostí tlustou čáru. To setkání s Kochovými je pro dobro věci!  
Lehla jsem si do postele. Pevně jsem si přitáhla peřinu k bradě a v tu ránu jsem usnula. 
+++ 

Ráno mě vzbudil ptačí zpěv. Na obloze byly mraky, zakrývající paprsky slunce. Všimla jsem si, že na zahradě pod okny, kvetla mámě spousta krásných růží. Ty milovala ze všeho nejvíc. Zahrada byla její pýcha a věnovala jí celý svůj volný čas. 
Nasadila jsem si prošlapané pantofle a sešla dolu do kuchyně. Všude bylo ticho, máma ještě spala. 
Ta se mi později svěřila, že nemohla celou noc usnout. Převalovala se z boku na bok a zabrala až kolem páté ráno. Hlavou se jí prý honila spousta věcí; jak asi její sestra, Eva Kochová, vypadá, jestli pak jsou si podobné, jaký byl její život, čím se za mlada živila a podobné věci. 
Když se probudila, slyšela mě v kuchyni. Hodiny u postele ukazovaly už devět hodin. Znovu položila hlavu na polštář a chvíli jen tak pozorovala strop, na němž visel, zaprášený, křišťálový lustr, který zdědila po své matce. Uslyšela vodu v kuchyni a zaplnil jí pocit spokojenosti a vděčnosti. Byla ráda, že jsem přijela. Přece jenom nebyla na všechno sama. Ale při té myšlence jí zároveň bodlo u srdce. Ještě víc než kdy jindy, na ní dnes doléhal osobní pocit neúspěchu a zklamání. Ačkoliv byla po mestě a v okolí uznávaná lékařka, nebyla schopná si najít životního partnera.
Sedla si na postel a pozorovala se v zrcadle, přilepeném na dveřích skříně hned proti ní. Zírala z něj na ní stará, vrásčitá žena, oblečena v modré košili z flanelu. Tu ženu už sama dlouho nepoznávala. Přisedla blíž k zrcadlu a prohlížela si její obličej ze všech stran. Nakonec chytla prsty přebytečnou kůži u spánků a napnula. Obličej se jí tím vyhladil, ale oči teď’ měla šikmé, jako Číňan. Musela se sama sobě smát.  Znovu prsty povolila, kůže povolila a obličej se znovu nakrabatil. 
Stáří je nemilosrdné!  
Zvedla se a skříń otevřela. Zrcadlo zmizelo a před mámou se objevila vzorně vyrovnaná řada ramínek s kabáty, sukněmi a jinými věcmi, které za posledních dvacet let nastřádala.  
Mezi tou spoustou věcí visely ty tmavě zelené šaty, které nosila na doma, když měla návštěvu a chtěla vypadat upraveně. Hned vedle na ramínku byl krémový kostým, připravený na zítřek. Sáhla po něm a opět vyzkoušela. Nebyla si jistá barvou. Chtěla na tom ùplně prvním setkání se svou sestrou vypadat co nejlépe. Když se teď’ v zrcadle znovu viděla, líbila se sama sobě. Spokojeně ze sebe kostým sundala a s přehnanou pečlivostí ho uklidila zpět. Dokonce se rozhodla na něj dát igelitový vak, jako ochranu proti špíně a prachu. Když se ujistila, že je všechno v pořádku, skříň zavřela a šla se umýt do koupelny. 
Bylo už deset, když za mnou přišla do kuchyně. Seděla jsem tam za stolem ještě v pyžamu s rozcuchanými vlasy, v ruce  gumový rohlík s máslem. Listovala jsem si Sokolovským deníkem z minulého týdne. 
“Miládko, zlatíčko, jak si se vyspala? Dnešní den si spolu užijeme! Můžeme jet na kola, třeba na Šindelovou, nebo na Bublavu,” navrhla mi máma program, aby mi udělala radost. Jezdit po Kraslicku na kole v letních měsících jsem milovala zrovna tak, jako ona.    
“Ráda bych se cestou na kolech sjela podívat na hřbitov, jestli ti to nevadí,” oznámila jsem matce. 
“Samozřejmě! Taky jsem zašla několikrát na hřbitov. Hledala jsem tam u hrobu mé matky odpověď’ na to, pro jakou hrůznou věc se propůjčila. Ale jediné s čím jsem odcházela, byla hora dalších otázek.”  
Po snídani jsme se převlékly do cyklistických kalhot a lehkých triček, vytáhly kola z garáže, a vyjely na hřbitov. Cestou jsem mámě vyprávěla o životě v Paříži. Máma mě poslouchala a pak mi povídala drby z Kraslic. Jely jsem v klidu, obloha se vybrala, do zad nám foukal teplý vítr. 
Po příjezdu na hřbitov jsme ztichly jak mávnutím proutku. Postavily jsme kola u  brány a bez okliky došly rovnou k hrobu Anny a Františka Tůmových. Kolem dokola nebyla noha. Hrob tvořil černý, mramorový kámen se zlatým křížem a se jmény ve zlatém provedení. Uprostřed byla položená broušená skleněná váza, se zbytky uschlých růží. Máma je vymněnila za čerstvě natrhané, co si dala do batohu na záda. Chvilku jsme stály a mlčky na sebe nechaly působit tu tichou, hřbitovní atmosféru doprovázenou zpěvem ptáků. 
Všechno kolem nás ukazovalo na věci života, smrti a zapomnění. 
Snad nikdy víc, než tady na tom kraslickém hřbitově mi nebylo jasné, že mi v žilách koluje krev Anny Kleinové, bývalé dozorkyně v koncentračním táboře. 
Po nějaké chvíli jsme se daly k odchodu. Teprve u brány jsem si všimla, že kousek opodál někdo stojí s fotoaparátem kolem krku a pozoruje nás. Byl to profesor Labský. 
"Co ten tady hledá," napadlo mě okamžitě. "Na něj si musím dát pozor!"
 Rychle jsme nasedly na kola a s mámou v čele ujížděly pryč.   
+++ 
 Kapitola Profesor Labský
 Kapitola Paní Kochová
https://www.pexels.com/photo/abandoned-forest-industry-nature-34950/


úterý 15. května 2018

21, Zpět do Kraslic, Květen 2004,


Během několika měsíců v Paříži jsem prošla dalšími změnami. 
Přestěhovala jsem se z malé místnosti v ulici rue Perdonnet u stanice Stalingrad ke Xavierovi do ulice rue Chateaudun, nedaleko Opery Grarnier. 
Bylo to poprvé, co jsem bydlela “na hromádce” a z počátku mě to malinko děsilo. Vždyť’ jsme se znali všeho všudy jen dva měsíce! Ale po několika dnech společného soužití jsem byla neskutečně šťastná a jednou jsem se dokonce přistihla, jak podepisuji pošt'ákovi Xavierovu zásilku Milada Klimes. 
Každé ráno, když jsem pila v jeho přítomnosti kávu a každý večer, když jsem usínala v jeho náručí jsem si byla jistá, že Xavier je ten pravý. 
Mého šéfa opustila manželka. I když předstíral, že je všechno v pořádku, bylo jasné, že mu žena s dětmi chybí. Aby se trochu rozptýlil, začal chodit každý večer do tělocvičny a shodil asi deset kilo. Nakoupil si nové oblečení a dokonce přestal pít to strašné, rozpustné kafe. Pořídil si Nespreso a každé ráno před poradou jsem měla na jedno to mrňavé kafe nárok. 
Vladimíra Staňková nám oznámila své těhotenství. S každým dnem vypadala čím dál víc spokojená a jedou, po polední přestávce, jsem ji přistihla s nákupní taškou plnou dětských oblečků.  

8. června jsem seděla v letadle do Prahy. Měla jsem týden na vyřízení toho nejdůležitějšího. V mém kalendáři jsem měla poznamenáno: 

8. června 
Schůzka na Ministerstvu kultury s panem Duškem.  
9. června 
Pohovor s vedoucím katedry panem docentem Fialovým, kterému jsem měla odevzdala report ze stáže. Setkání se Slávkou. 
10-12. června 
Cesta  autobusem Praha Kraslice, výlet Hof 
13. června 
Návrat Paříž! 

 Těch posledních dnů jsem se obávala úplně nejvíc.    

+++


Dostat se z Prahy do Kraslic byl vždycky problém. Vlakem to s veškerými přestupy trvalo pět a půl hodiny. Autobusem to nejrychleji trvalo přes Karlovy Vary tři a půl hodiny. Nic jiného, než jet autobusem mi tedy nezbývalo. A přitom Kraslice jsou vzdáleny od  Prahy pouhých 170 km. 
Sedla jsem na autobus a měla velké štěstí. Potkala jsem bývalého spolužáka z gymnázia. Chodil o dva ročníky výš a i když se mi nikdy nezdál moc pohledný, chodil s tou nejhezčí holkou z celé školy. Bylo mi jasné, že i kdyby nám chybělo aktuální téma hovoru, vždycky jsme si spolu mohli popovídat o starých, dobrých časech. 
“Radku, jsi to ty?” hnala jsem se k němu úzkou uličkou autobusu. 
Radek na mě nevěřícně koukal, jako kdybych byla svaté zjevení. Na sedačce vedle něj ležela kožená aktovka. Když se vzpamatoval, okamžitě aktovku sundal a nabídl mi místo. 
“Teda Milado, to jsem blázen, vůbec bych tě nepoznal,” prohlásil s neskrývaným nadšením. “ Kde se tady bereš?” 
“Jedu za mámou a co ty? Za vašima?” 
Cesta nám vesele ubíhala, až jsme přijeli ke Kraslicím. Venku se stmívalo a hustý les začal obklopovat úzkou, točitou silnici, po které se ubáral náš autobus. Ačkoliv jsem měla příjezd do Kraslic vždycky ráda, tentokrát ve mně černé lesy vyvolaly nečekanou úzkost. Zvedl se mi žaludek a začala jsem se potit. Do Kraslic zbývalo posledních 15km. 
“Není ti dobře? Jsi úplně bílá. Mám tady ještě trochu vody,”  všiml se mé nevolnosti Radek a podal mi plastikovou lahev ze síťky sedačky před ním. 
Poděkovala jsem mu, ale nenapila se. Měla jsem strach, že bych se rovnou pozvracela. Opřela jsem se co nejpohodlněji a zavřela oči. 
Autobus najel do díry a následoval silný drncák.  
“Už jen deset kilometrů a jsme v Kraslicích,” povzbuzoval mě Radek. 
“Raději si půjdu sednout na těch pár zbývajících kilometrů dopředu,” zvedla jsem se a od kymácela se na přední sedadla autobusu. 
V celém autobuse už zbyla jen hrstka cestujících a první čtyři řady zely prázdnotou. Svalila jsem se na volné sedačky hned za řidičem a začala zhluboka dýchat. 
Venku byla už černočerná tma. Začala jsem se soustředit na cestu přede mnou, osvětlenou předními světly autobusu. Když jsme minuli vlakové nádraží v Oloví, moje nevolnost ustála.  
“Už jsme přejeli Oloví a co nevidět i Rotavu. Vypadá to, že už jsi si na tu naší točitou cestu do Kraslic odvykla,” prohodil ke mě Radek, který mi najednou stál za zády. 
“ Asi jo!” souhlasila jsem s ním. 
“Jestli chceš, můžeme zajít na skleničku k Černému Kocourovi. Máme to oba při cestě a malá štamprle tě postaví na nohy líp, než teplá koupel,” mrkal na mě jedním okem a čekal, co já na to. 
“To bych moc ráda, ale přijde mě vyzvednout mamka,” vymluvila jsem se a myslela při tom na Xaviera o kterém jsem se za celou dobu v autobuse Radkovi nezmínila. Proč?
“Tak třeba zítra?” 
Neodpověděla jsem. 
Autobus zastavil na zastávce, blízko kraslického náměstí. Máma tam na mě už čekala s autem.    
Rozloučila jsem se s Radkem a pohodlně jsem se usadila na předním sedadle spolujezdce. Do nosu mě okamžitě praštila známá vůně z mámina auta. Byla jsem zpátky doma. 
“Je hezký, ten Radek,” začala máma. “Kdyby jsi se rozhodla vrátit, hned tady máš ženicha,” začala máma hovor. 

“Prosím tě mami!” ale cestou v autobuse mě napadlo to samé. 

+++

Pokračování příště.

Photo: Google source



úterý 8. května 2018

20, Rozhodnutí



“A kdy tedy přijedeš do Kraslic?” naléhala na mě máma poté, co jsem jí oznámila, že na tu krátkou dovolenou, co jsem úplnou náhodou dostala, hodlám zůstat ve Francii. Xavier mi slíbil, že mě vezme na jih a ukáže mi celou Francouzskou riviéru. Co bych proti tomu dělala v Kraslicích? Koupala si nohy ve Svatavským potoce. Kdepak, at' si říká co chce, riviéra je riviéra!
Máma byla zklamaná. Bylo to jistě z její obavy,  že jednou zůstane sama, že k ní budu jezdit málo, možná jednou za rok a ještě k tomu na tři dny. 
“Ale začátkem června stejně musím vyřídit nějaké školní papíry. Pojedu do Prahy, takže se stavím i doma,” ujistila jsem ji nakonec. Ale zpočátku jsem s tím vůbec nepočítala. Už jen proto, že z Prahy do Kraslic to autobusem trvá tři a půl hodiny!  
“To jsem ráda,” oddychla si upřímně a dodala: “Víš, napadlo mě, že bychom se spolu mohly podívat za tou paní Kochovou do Hofu. Je to přeci moje sestra, i když nevlastní a na setkání v kulturáku jsi byla jenom ty. ” 
“Do Hofu, za paní Kochovou?”
Překvapilo mě to. Pro mě byla celá ta historie s babičkou Annou uzavřená. Co se stalo, stalo se. Nač čeřit vodu a hrabat se v něčem, co už stejně odnesl čas? Babička pracovala v koncentráku. Ano. Nesu za to odpovědnost já? Ne. Proč bych se měla trápit za něco, co jsem neudělala. Ale pochopila jsem o co mámě šlo. Chtěla poznat paní Kochovou, svou nevlastní sestru, se kterou se nikdy předtím neviděla. 
“Ano do Hofu za paní Kochovou,"opakovala mi do telefonu. "V pátek večer jsem po našem rozhovoru o všem přemýšlela.  Můžeme v Hofu i nakupovat,” lákala mě na nákupy do Německa. Asi zapomněla, že bydlím v Paříži, kde se prodává poslední móda. 
“Mami, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Proč tam chceš jet? Je lepší nechat věci tak, jak jsou. Paní Kochová je členkou Sudetoněmeckého kraslického spolku. V Kraslicích má určitě přátele. Její biologická matka, Anna Klein, tvoje matka a moje babička, ji odložila. Kdyby náhodou zjistila, co za války dělala, nemá proč to tajit. Naopak, může se s tím někomu svěřit, nebo to dokonce prodat do novin. Když ne ona, tak někdo z jejích příbuzných či známých. Takový věci jsou nebezpečný. Na takovým příběhu se dá vydělat. Ty pak můžeš zavřít praxi a z Kraslic se odstěhovat. Já můžu na diplomatickou kariéru zapomenout!” pokoušela jsem se mámu od návštěvy přece odradit. 
“Milado uklidni se. Nic takového se nestane!” odsekla mi.
 Bylo mi jasné, že je rozhodnutá do Hofu jet.  Byla vždycky paličatá. 
 “Všechno to mám naplánovaný. Paní Richterová mi dala adresu i telefon. Zavolám tam a představím se jako členka Sudetoněmeckého spolku. Řeknu, že Hofem projíždím, a že bych se s ní, jako členka, chtěla setkat,” představila mi máma předem promyšlený plán. 
Bylo mi jasné, že do Hofu pojede stůj co stůj. Můžu ji od toho zrazovat a uvést klidně deset pádných důvodu proč by to dělat neměla. Z mého pohledu bylo tedy rozumnější jet s ní. Budu mít kontrolu nad tím, co se bude dít. 
Zhluboka jsem se nadechla a navrhla jí: “Paní Kochová mi tenkrát v kulturáku dala telefon i s adresou. Stačí, když zavolám já a už si něco vymyslím.” 
“Výborně,” souhlasila matka s nadšením do telefonu. “Už se těším. Já věděla, že s tím budeš souhlasit!”
+++
Pokračování příště.



pátek 27. dubna 2018

19, Sen


Vzbudilo mě klapnutí dveří. Koukla jsem se na hodinky. Bylo půl jedenácté. Postel vedle mě byla prázdná. Zvedla jsem se a prošla celý byt, Xavier nikde. Na stole v kuchyni ležel vzkaz « Šel jsem pro bagetu ». 
Vzpomněla jsem si na včerejší  noc a běžela se na sebe podívat do zrcadla. Oči jsem měla rozmazané až ke spánkům a na bradě se mi udělal červený pupínek. Ten se objevil vždycky, když jsem pila trochu víc, než bylo zdravé. 
"Musím se dát trochu do pořádku," bylo první co mě napadlo. Nechtěla jsem vypadat jako panda a strašidlo dohromady a chtěla jsem se dát do pořádku dřív, než se Xavier vrátí z pakárny. I když už mě musel v tomhle stavu vidět než odcházel a já ještě spala. 
Abych se pořádně probrala, v koupelně jsem si nařídila teplotu sprchy na 16 stupňů. Šlo to ráz na ráz. Když už jsem se utírala do ručníku, v obličeji mi nebyla vidět jediná stopa únavy. 
Ale co na sebe? Moje šaty smrděly cigaretami z předešlé noci strávené v barech. 
Chytla mě zvědavost a šla jsem se podívat do Xavierovy skříně. Všechno v ní bylo vzorné. Kalhoty a trička vyrovnané do komínků na jedné straně, košile a obleky pověšeny na ramínkách na druhé. 
"Mám, nemám."
Nakonec jsem vylovila čisté triko s nápisem Guns & Roses, které mi bylo velké, ale docela mi slušelo. Pozorovala jsem se v zrcadle a byla se sebou spokojená. Ale pak jsem si to rozmyslela a přece se oblékla zpět do svých zmuchlaných a smradlavých šatů. Triko jsem úhledně složila a vrátila tam, kde jsem ho našla. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mu lezu do skříně, nebo snad že už u něj bydlím! 
Zrovna když jsem si na oči nanášela řasenku, uslyšela jsem klíč v zámku. Ještě  jsem v rychlosti použila  ústní vodu, kterou měl schovanou ve skříňce pod umyvadlem a vydala se mu naproti ke dveřím. Xavier mě přivítal dlouhým polibkem. 
“Přinesl jsem ti snídani,” hlásil mi když se mi podařilo vymanit se mu z náruče. Sám byl už vymydlený, čistě oblečený a krásně voněl.
“Bagetu, croissan a pain au chocolat. Můžeš si vybrat,” usmál se. “Všechno tam mají dobré,” chválil si pekárnu, kterou měl vedle v ulici. 
“Croissan mi postačí,” pípla jsem skromně, ale vonělo to krásně a asi bych nejraději snědla všechno hned najednou. Bylo to zvláštní. Většinou se mi druhý den po pařbách dělalo špatně a na jídlo jsem se nemohla ani podívat. Ale dneska to bylo jiné. To bude asi tím, že jsme včera pili jenom šampaňské.
Odebral se do kuchyně a začal přiravovat kávu. Sedla jsem mezitím do křesla odkud jsem na něj výborně viděla. Xavier měl totiž otevřenou kuchyň, oddělenou od obývaku pouze vyvýšeným barem, který sloužil jako kuchyňský stůl. Když vařil, mohl u toho rovnou sledovat televizi v obýváku nebo se bavit s hosty. 
Xavierův  byt byl plný knih narovnaných v obrovské dřevěné knihovně od stropu až na zem. Chvíli jsem ho pozorovala, jak vyndával na talířky pečivo a rozléval kávu do hrnečků.
“Je vidět, že rád čteš,” prohlásila jsem a šla si k němu stoupnout za stolový bar. 
“Musím přiznat, že polovinu knih jsem ani neotevřel. Zdědil jsem je po dědovi, vášnivém čtenáři a sběrateli. Některé jsou i v češtině. Můžeš se podívat,” a ukázal prstem na polici u okna. 
Zvedla jsem se a zvědavě přistoupila k řadě knih ve starém vydání. Na hřbetech nebyl vytištěný žádný název ani jméno autora. Vytáhla jsem jednu ve zlatozeleném, koženém vázání. 
Emil Zola, Sen, Nakladatelství Josef R. Vilímek, 1918, překlad Alois Tvrdek. 
To je úplná vzácnost! Očima jsem přeběhla první stránku a vzpomněla si, že ten příběh už jsem jednou četla, ale v novém vydání a jinak přeloženou. 
Brala jsem to jako šťastné znamení.
“Snídaně je hotová,” vyzval mě Xavier ke stolu a hodil si tři kostky cukru do hrnku.
“Jedu dnes odpoledne do Puteaux, podívat se na obrazy Fratiška Kupky. Jestli chceš, můžeš jít se mnou." 
“A v kolik tam máme být?” 
“Ve tři. Takže na sebe máme ještě chvilku času,” mrkal na mě spiklenecky a napil přeslazeného kafe. 
 +++

Emil Zola, Sen; source Google images 
Pokračování příště




Večeře s pánem, na jehož jméno jsem už zapomněla

Zpět na velvyslanectví mnou opět prostoupil ten známý pocit, že od mé nepřítomnosti neuběhlo deset dní, ale deset let. Tolik se toho pr...